Historie

Historie Vlačic

Poprvé se o Vlačicích dozvídáme v roce 1189, kdy byly majetkem Hroznaty z Peruce. Později se staly součástí rozsáhlého panství vilémovského kláštera, jak to dokazuje písemná zmínka z roku 1279. Klášter zde vybudoval tvrz, kterou pronajímal. O své statky přišel vilémovský klášter během husitských bouří a Vlačice získal císař Zikmund. V polovině 15. století dostali Vlačice Trčkové z Lípy a vlastnili je přes sto let. Poté Vlačice patřily Chotouchovským z Nebovid a ti je roku 1579 prodali Janu Kustošovi ze Zubří. Jeho potomci výrazně rozšířili vlačickou tvrz a posléze roku 1612 Vlačice prodali žehušickému panství. Jejich další vývoj byl až do roku 1848 spojen s tímto panstvím. I poté, kdy z panství zůstal velkostatek, zdejší dvůr patřil k Žehušicím. Po první pozemkové reformě se stal ze zdejšího dvora zbytkový statek. V meziválečném období zde byla zřízena připouštěcí stanice. Kontinuita plemenářské práce se ve Vlačicích udržela až do dnešních dnů. V roce 1949 vzniklo ve Vlačicích JZD, ale později byly jeho pozemky předány Státnímu statku. 1949 vzniklo ve Vlačicích JZD, ale později byly jeho pozemky předány Státnímu statku v Čáslavi. Zásluhou dvora si Vlačice udržely poměrně stabilní počet obyvatel, který klesl až v poválečném období. Jako v jedné z mála obcí se ve Vlačicích prakticky nestavělo, pouze se přestavovalo. Již od meziválečného období byla správně přičleněna k Vlačicím osada Výčapy. Společný obecní úřad existuje ve Vlačicích dodnes.

Tvrz. Vlačická tvrz má své počátky již ve 14. století. Její dnešní podoba pochází z větší části z přelomu 19. a 20. století, kdy byla adaptována na sušárnu čekanky. Původní je pouze část obvodového zdiva. Nové jsou i opěráky mající zabránit zhroucení zdí, jež dodávají objektu starobylý ráz.

Ovčín. Mohutnost a bytelnost stavby naznačuje, že nepůjde o stavbu rolnickou. Jedná se o vrchnostenský ovčín. Typicky vzdálen od hospodářského dvora, k němuž patřil a od něhož ho dnes opticky odděluje bytovka. Podobná konstrukce malého domku v sousedství ukazuje na jejich shodné stáří (z první poloviny 19. století) i na skutečnost, že zde bydleli panští úředníci.

Čp. 1 - inseminační stanice. Dlážděný dvůr, vzorně upravené chlévy - to není jen tak nějaká usedlost. Již mezi válkami zde byla zřízena veřejná připouštěcí stanice. V chlévě sídlil obecní býk, který měl důležitý úkol - zušlechtit místní skot s nízkou užitkovostí. Dnes je zde inseminační stanice - moderní forma připouštěcí stanice.

Čp. 2. I přes omšelost je vidět, že kdysi tato chalupa Vlačicím rozhodně ostudu nedělala. Kolem poloviny 19. století, kdy byla postavena, patřila k moderním stavbám. Byla postavena z poctivého kamene, chudší stavěli z vepřovic, později z pálených cihel. Velká okna dodnes dochovaná v původním členění ukazují, že světnice - hlavní obytná místnost domu - měla dostatek světla. Že se nešetřilo ani na fasádě ukazuje stylizovaný vrubořez pod štítovou římsou, který zároveň dokazuje odvozenost této stavby od romantizující panské architektury.

Zeď. Zdi se sbíraného či lámaného kamene tvořily pevnou součást české krajiny až do 17. století. Zatímco v kopcovitých oblastech tyto zdi byly dokladem, kolik se urodilo na poli kamene, zde svědčí o dostupnosti opuky. Ze stejného materiálu je i stodola v pozadí z počátku 20. století, kdy již jinde zcela převažovaly cihlové stavby.

Stodola. Ne, nejde o panskou stodolu, jak by se podle rozměrů mohlo zdát. To jen konjunktura dvacátých let, kdy se zdálo, že doba prosperity nikdy neskončí, vyvolala roku 1928 potřebu její stavby. Kamenná podezdívka, cihelné zdivo s pilastry z režného zdiva a malý sklon střechy jsou typickými znaky meziválečných hospodářských staveb. I pro ně byla patrná snaha po zkrášlení exteriérů, byť jen formou zvýrazněných pilastrů

Historie Výčap

První historická zmínka o obci Výčapy pochází z roku 1277, kdy zde sídlil Budislav z Výčap. Svoji samostatnost si udržely Výčapy i v následujícím století. V 15. století zde existovaly čtyři svobodné vladycké statky. Část Výčap připadla roku 1484 k žehušickému panství, druhá část zůstala nejprve samostatná a později byla připojena ke zbyslavskému statku. S ním byla roku 1695 připojena k žehušickému panství. Jeho součástí zůstaly Výčapy až do roku 1848. V pobělohorské době zde byl zřejmě na starších základech vybudován hospodářský dvůr, který poskytoval práci většině zdejších obyvatel. Dvůr zůstal součástí žehušického velkostatku až do první pozemkové reformy, poté z něho vznikl zbytkový statek. Možnost zaměstnání při dvoře byla i důvodem, proč počet obyvatel Výčap pomalu stoupal až do druhé světové války. V meziválečném období se začalo ve Výčapech intenzivně stavět, směrem k Zbyslavi vznikla nová čtvrť. Menším tempem postupovala výstavba i v poválečném období. V posledních desetiletích se však část usedlostí přeměnila v rekreační chalupy. V poválečném období se stal zdejší dvůr součástí vlačického JZD založeného roku 1949 a spolu s ním později vplynul do čáslavského Státního statku. Statek zaměstnával většinu zdejších obyvatel i v poválečných letech, takže práci mimo obec, v průmyslu hledala jen menší část obyvatel Výčap. Nevyřešené restituční a privatizační problémy vedou k devastaci zdejších rozsáhlých skleníků. Výčapy byly od meziválečného období osadou sousední obce Vlačice a dodnes mají společný Obecní úřad.

Čp. 7. Prostá a přece krásná. Nízký trámový strop, polovalba, jednoduché orámování štítu, štítová římsa krytá stejně jako střecha bobrovkami, typicky asymetricky posunutá střecha, aby kryla zápraží. Tak se stavělo v druhé polovině 19. století.

Panský dvůr. Všimněte si koncentrace hospodářských dvorů. Do Vlačic je to kilometr, do Horních Bučic dva. Zdejší krajina byla velmi intenzivně využívána již od 16. století, kdy zdejší dvory vznikly. Počátkem 19. století byla většina z nich modernizována a přizpůsobena změnám v rostlinné i živočišné výrobě.

Zvonička. Jednoduchá dřevěná zvonička a vedle ní lípa. Typický obraz české návsi. Tam, kde chyběl kostel, se příležitostně právě u kapliček odbývaly pobožnosti pod širým nebem. Zvonička byla rovněž důležitým prvkem informačního systému vesnice. Zde se zvonilo na poplach, když hořelo či umíráček oznamoval skon některého ze sousedů.

Čp. 19. Pokrok nešlo zastavit. Původní obytný dům ještě spojený s chlévy z druhé poloviny 19. století přestal mezi válkami vyhovovat. Proto si hospodáři postavili nový - s parádním pokojem a ložnicí, kde již pro hospodářský provoz nebylo místo. Původní obydlí bylo využíváno jako výměnek nebo byl podruha.

Čp. 26. V menších usedlostech nebyly hospodářské budovy příliš rozsáhlé. I zde byla zachována potřebná skladba budov - vzadu ve dvoře stodola, proti obytnému domu chlév se sýpkou v podstřeší, kolna a v meziválečném období přibyla prádelna. Doklad, že civilizační pokrok postoupil i na vesnici.

Stodola u čp. 90. Tato stodola zřejmě z druhé půlky 18. století patří k vůbec nejstarším budovám v obci. Dokládá to kámen, z něhož je postavena štítová zeď až po malou valbu i její stejná tloušťka a především strmý sklon její střechy kontrastující se sklonem střech ostatních stodol.

Plot. Obyčejný plaňkový plot. Když shnil, došlo se do lesa pro tyčovinu a udělal se nový. Nejlevnější a přece estetické řešení patařící k venkovu. Zde však žádný chudák nebydlel. Dokládají to ve zdejší krajině neobvyklé a tudíž i drahé žulové sloupky dovezené nejspíš od Přibyslavic.

Rybníček. Pozůstatek původního venkovského prostředí s rybníčkem na okraji bývalé chalupnické části obce. Potok v jeho těsném sousedství si svůj původní tok ponechal jen v délce několika desítek metrů. Dál je již jen uměle meliorací narovnaná stoka bez břehových porostů.